Byly původně dva. Menší, zvaný „robotníček“, svolával lidi na robotu. Větší byl vyroben v roce 1750, vážil 51 kg, byl 57 cm vysoký a 35 cm široký a byl na něm nápis: 1750 GOSSEN MICH. INGNATIUS BEGL. IN ZNAYMB.
„Dne 20. března 1917 v úterý po poledních rozezvučely se naposledy 2 zvony zdejší kaple. O 1 hod. byl větší sňat, postaven v předsíni kaple a později odvezen na válečné účely". (převzato z obecní kroniky)

Stejně skončil i další zvon, který sebrali fašisté ve 2. světové válce. V roce 1949 byl zakoupen nový zvon ze sbírek a za přispění slatinského rodáka, papežského preláta, Dr. Mosignora Silvestra Kulhánka.

Zvony vždy patřily ke křesťanské kultuře. Svým hlaholem 3x denně vyzývaly lid, aby si uvědomil, kdy má práci začít a kdy skončit. Měly mu připomenout, že cílem člověka nejsou materiální statky, a že nic není jen dílem náhody. Měly burcovat člověka, aby aspoň nakrátko povznesl mysl k Bohu. Aby při ranním klekání poprosil o požehnání pro celý den a při večerním zase poděkoval za všechno, co většinou považuje za samozřejmé.

Zvony však měly i jiné poslání. Císařovna Marie Terezie přímo nařídila, aby v každé osadě byl zvon, který by lidi varoval před nebezpečím, jako byly požáry, blížící se vojsko apod.

Po nástupu komunistického režimu, v době propagace ateismu, se přestalo zvonit. Také proto, že už neexistoval obecní posel – zvoník a bubeník, který měl zvonění v náplni práce. Hlas zvonu zazněl jen při ohlášení smrti místních občanů. Až v r. 2001 darovali elektronické zařízení k automatickému zvonění slatinská rodačka-paní Štěpánka Špačková a rodina Řezáčova. Od té doby se zase pravidelně 3x denně nese do éteru hlas zvonu.