Psal se rok 1921. V přízemí slatinského zámečku měl svůj byt panský kočí Pospíchal. Ve volných chvílích se věnoval ševcování. Jednou při práci pořádně dupnul nohou a snad přitom i zaklel, protože se pořádně vylekal, co se s ním děje. I se svou stoličkou se totiž propadl do černé díry. Jak se trochu vzpamatoval, začal volat o pomoc. Jeho žena pojednou uslyšela jakési divné tlumené volání. Když spatřila díru do země, vylekala se a hned běžela pro pomoc. Její muž se totiž propadl do hlubokého sklepení. Když přišli zvědavci, spustili se do oné díry po žebříku. Se svíčkami se vydali vpřed dlouhou chodbou. Šli a šli, chodba byla vlhká, blátivá, a pojednou jim svíčky začínaly zhasínat pro nedostatek vzduchu. Vrátili se tedy zpět. Tak byla objevena zazděná tajná chodba, jež pravděpodobně vedla do někdejší vodní tvrze a v době válek sloužila jako úkryt pro všechny poddané. Kočí Pospíchal potom část chodby zazdil a používal ji jako sklep.

Na chodbu se narazilo opět v 70. letech 20. století při stavbě budovy Jednoty a hostince. Chodba byla 3 m pod povrchem. Dělníci v ní našli různé nádoby z vypálené drsné bílé keramiky bez glazury. Nádoby odevzdali do znojemského muzea. Chodbu na otevřeném místě zasypali a zalili betonem . Dnes nad tím místem stojí kotelna.

Druhá chodba se nachází ve středu nádvoří a spojuje obě budovy zámečku. Vchod do chodby je zvenčí. Když JZD v 80. letech minulého století začalo porážet dobytek, použili tuto chodbu jako kanál na odpadovou vodu.